První cesty

29. ledna se konal Land Rover sraz na slovensku, ve Slovenskom Grobu u Bratislavy.
Jsem domluvenej s kamarádem Liborem že pojede se mnou, ale v pátek jsme byli ve vinárně a docela se nám zadařilo, tak nevím jestli vstanu.
Ráno (už se zpožděním) bouchám u Liborových dveří a nějak se mi nedaří jej probudit. Asi jsme to fakt přehnali.
Vyjíždím sám.
Na Slovensko jsem se dostal kolem poledne, po chvilce hledání jsem našel i areál v Bratislavě kde kluci zrovna jezdili a po deseti minutách pobytu jsem urval nárazník. Holt hluboký koleje... Stejně jsem chtěl dávat pevnosťák. Plastovej se uvázal provazem a jelo se dál. Vyrazili jsme na projížďku kolem Dunaje, kde se nic hroznýho nestalo a docela jsem si ji užil.

Postupně jsem se seznamoval s ostatníma klukama. Oproti zbytku mám velkej hendikep - nemám vysílačku. Takže veškerý domlouvání jde mimo mě a já se řídím tím co vidím a odhadnu nebo vydedukuju.
Při návratu do Grobu se mi to vymstilo - na Bratislavským obchvatu jsme se roztrhali a protože já jsem dojel později a neznal cestu, navíc neměl možnost se někoho zeptat vysílačkou, tak jsem se ztratil...
Dojel jsem dvě hodiny po ostatních. Byla to dřina.
Večer proběhl už bez problémů, jen jídlo, pití a zábava.

Drobeček a já

Do přírody mě to vždycky táhlo. Místo pionýra jsem chodil do turistického oddílu, později jsem byl skaut, když už ani to nešlo, jezdili jsme s kamarády jen tak pod širák - zakalit pod smrčky.

Vždycky se mi taky líbily terénní auta - do Jeepu jsme se zamiloval už na základní škole a sbírku Land Roverů od Monti Systemu jsem měl kompletní doma. Praxe u Tatrovek moje nadšení pro terénní auta jenom podpořila.

Bylo jasný, že jakmile si udělám řidičák a budou na to peníze, břichoplaze si dobrovolně nekoupím.

Když se mi to po letech opravdu podařilo a jak řidičák, tak peníze na auto byly po hromadě, začal jsem se rozhlížet. Ve značce jsem měl už mezi tím jasno - bude to Land Rover, ale kterej!

Nakonec jsem se rozhodl pro Discovery II a pořídil jsem si ho k vánocům 2010. Jmenuje se Drobeček.

Kamarádi napřed nevěřili že to udělám, pak si mysleli že jsem se zbláznil a asi po půl roce si pomalu zvykají...